Krajinářský design - je to umění vytvářet krásné a funkční krajiny, které spojuje znalosti z různých oblastí, jako je architektura, zahradnictví a design. Je to oblast kreativity, která pomáhá transformovat přírodní prostředí a vytvořit harmonický prostor pro odpočinek, práci a život.
Historie krajinářského designu má mnoho staletí. První formy organizace krajiny se objevily již ve starověkém Egyptě a Asýrii, kde byly vytvořeny zahrady a parky pro potěšení vládců. Ve středověku se zahrady v Evropě staly symboly statusu a luxusu a rozmanitost rostlin a architektonických prvků začala zosobňovat vkus a preference majitele.
Skutečný průlom v krajinném designu však nastal v 18.a 19. století, kdy se objevilo pochopení, že přírodní prostředí lze měnit nejen pro uspokojení estetických potřeb, ale také pro vytvoření pohodlných podmínek pro bydlení a práci. Během tohoto období vznikly slavné evropské parky vytvořené velkými řemeslníky krajinářství, jako je Le Notre.
"Krajina je povinna nás izolovat v mase svého prostředí. Musí upoutat naši pozornost a vyvolat emoce. Terénní úpravy nám pomáhají obohatit naše životy a vytvořit prostor, který odráží naši vlastní osobnost.»
Moderní krajinářský design spojuje tradice minulosti s inovativní technologií a novými nápady. Usiluje o ekologickou odpovědnost a zohledňuje vlastnosti přírodního prostředí. Díky rozvoji infrastruktury, zahradní a parkové kompozice se krajinný design stal důležitou součástí našeho moderního života.
Počátky Krajinářského Designu
Původ krajinného designu má své kořeny ve starověké historii lidstva. Od raných dob si lidé vybavovali své okolí a vytvářeli pohodlí a pohodlí ve svých příbytcích.
První projevy krajinářství lze vidět v zahradách a parcích starověkého Egypta a Babylonu. V těchto starověkých civilizacích hrály zahrady zvláštní roli a byly uspořádány s velkou zručností.
S rozvojem starověké kultury ve starověkém Řecku a Římě se krajinný design stal ještě rafinovanějším a domýšlivějším. Bohatí Římané ukazovali své bohatství a vkus a vytvářeli velkolepé vily a zahrady.
Ve středověku, v době feudalismu, byl krajinářský design používán k vytvoření zámeckých parků a zahrad. Tyto usedlosti byly místem odpočinku a zábavy šlechty. Pořádaly se zde myslivecké slavnosti, soutěže, slavnosti a slavnosti.
Během renesance prošel krajinný design novými změnami. Hlavní pozornost byla věnována strukturování zahradních komplexů a vytváření neobvyklých krajinných tvarů.
V 19.století se terénní úpravy rozšířily a staly se dostupnými nejen pro šlechtu. V této době bylo vytvořeno mnoho parků a zahrad, které se staly dědictvím národů mnoha zemí.
S rozvojem technologií a rostoucí popularitou městského života získal krajinný design nové formy. Došlo k rozdělení na urbanistický a venkovský krajinný design.
V moderní době zůstává krajinný design vyhledávaný a dále se rozvíjí. Je považován za umění vytvořit harmonii mezi člověkem a přírodou a jeho úkolem je vytvořit atraktivní a funkční prostředí pro život a odpočinek.
Rané formy terénní úpravy území
Historie krajinářství začíná dávno před naším letopočtem. První formy ozelenění území lze nalézt v antických civilizacích. Ve starověkém Egyptě byly například vytvořeny krásné zahrady s kanály, rybníky a palmovými plantážemi. Skutečné umění krajinářství však vzniklo ve starověkém Římě.
Římané vnesli do přírody harmonii a vytvořili panoramatické parky, vodopády, vodní plochy a obrovské zahrady s arkádami a květinovými záhony. Provádělo se zde mnoho zemědělských prací, včetně pěstování stromů a okrasných rostlin.
Ve středověku získává zeleň území náboženskou funkci. Kláštery a středověké hrady byly obklopeny zahradami, které pěstovaly léčivé byliny a rostliny pro použití v léčivech. Okolní příroda vytvářela zvláštní atmosféru klidu a rozkoše.
Ale zvláštní místo ve vývoji krajinného designu zaujímají baroko a rokoko. V této době evropští aristokraté zvelebovali své bohatství vytvářením nádherných paláců a zahrad. Zde byly použity složité symetrické kompozice, geometrické tvary a bizarní tvary rostlin.
Rané formy ozelenění území tak odrážely vývoj civilizace a kulturních praktik lidí. Krajinný design se v průběhu času měnil a vyvíjel, což otevřelo nové příležitosti k vytváření krásných a jedinečných krajin.
Parterové kompozice ve středověku
Ve středověku si parterové kompozice získaly zvláštní popularitu. Byly to jedinečné zahradní a parkové soubory vytvořené pro různé paláce a rezidence.
Parterové kompozice se ve středověku vyznačovaly svou geometričností a složitostí struktury. Hlavním principem jejich konstrukce bylo vytváření různých vizuálních efektů a symbolických významů.
Důležitým prvkem parterových kompozic byly trávníky, které byly stříhány do různých tvarů a zdobeny geometrickými vzory. Byly také použity květinové záhony s jasnými květy a voňavými rostlinami.
Středověké parterové kompozice se lišily také použitím alejí a chodníků orámovaných dekorativními prvky: sochami, fontánami, oblouky a sloupy.
Symbolika a metafory hrály důležitou roli při vytváření parterových kompozic. Každý prvek zahrady mohl mít svůj smysl a odpovídat určité historické nebo náboženské události.
V součtu byly parterové kompozice ve středověku komplexními a esteticky krásnými zahradními soubory, které byly nedílnou součástí tehdejší kultury.
Rozvoj krajinářství v době osvícenství
Doba osvícenství, známá také jako věk rozumu, pokrývala období v dějinách západní civilizace od konce 17.století do konce 18. století. Zatímco krajinný design jako takový v tomto období ještě neexistoval, osvícenská éra hrála důležitou roli ve vývoji chápání přírody a životního prostředí.
V tomto období došlo k velkému množství objevů a vědeckých výzkumů v oblasti přírodních věd a geografie. Díky tomu se lidé začali více zajímat o přírodu a zkoumat její zákony a principy. Za tímto účelem bylo vytvořeno mnoho vědeckých expedic a botanických zahrad.
- Jednou z nejdůležitějších událostí ve vývoji přírodních věd a krajinářství bylo objevování a zkoumání míst nových světlých epoch, jako je Austrálie a Amerika. To vedlo k dobývání nových zemí a také ke vzniku nových rostlinných a živočišných druhů, které byly poprvé zastoupeny v Evropě.
- Další důležitou otevřenou oblastí pro Evropu byly Jižní Afrika a Afrika obecně. To vedlo k exotickým rostlinám a zvířatům v zahradách a parcích a stalo se základem rozvoje krajiny v budoucnu.
- Doba osvícenství se také stala dobou, kdy si lidé uvědomili důležitost designu a designu prostředí. V tomto období se začaly objevovat první parky a zahrady, které byly vyzdobeny geometrickými tvary a symetrií. To bylo základem budoucích zásad krajinného designu.
Osvícenská éra tak měla silný vliv na rozvoj krajinného designu, přinesla nové nápady a přístupy k životnímu prostředí. Byla to doba, kdy se zájem o přírodu a její krásu stal hlavním požadavkem pro navrhování krajiny a vytváření přírodních prostorů.
Anglický styl v Parkhotelu
Anglický styl v budování parku má svá specifika a jedinečnou historii. V Anglii se vyvíjel od 17.století a je považován za jeden z klasických stylů v krajinářském designu.
Základním principem anglického stylu je vytvoření parku, který vypadá přirozeně a nepřirozeně zároveň. Hlavní věcí v tomto stylu je napodobování divočiny pomocí architektonických prvků.
V anglických parcích jsou často k vidění hladké linie, klikaté cesty, trávníky a živé ploty ze stromů a keřů. Aktivně se používají různé krajinné prvky-jezera, fontány, vodopády. Stromy jsou umístěny tak, aby vytvořily pocit hloubky a perspektivy.
Zvláštní roli v anglickém stylu hrají rostliny. Téměř zde chybí formální geometrické záhony a záhony. Místo toho se používá "smíšená hranice", kde se mezi sebou mísí rostliny různých druhů a odrůd. Tato kombinace dává parku přirozený vzhled a vytváří jednotu s okolní přírodou.
Anglický styl v budování parku je ztělesněním romantismu a lásky k přírodě. Stal se inspirací pro mnoho krajinářských architektů a stále zůstává aktuální. Jeho charakteristické rysy se nacházejí v mnoha parcích a zahradách po celém světě.