Historie středověku je epocha, která pokrývá období od 5.do 15. století našeho letopočtu. Důležitost studia tohoto časového úseku nám umožňuje uvědomit si hlavní příčiny a důsledky událostí, které silně ovlivnily formování moderního světa. Historiografie, neboli věda o historických pramenech a jejich interpretaci, je nedílnou součástí studia událostí středověku. Pro pochopení této éry historici nabízejí různé přístupy a myšlenkové školy, které umožňují hluboké porozumění a objektivní pohled na události té doby.
Jednou z hlavních škol historiografie středověku je feudální škola. Tento směr se zaměřuje na studium sociálních, ekonomických a politických vztahů ve feudální společnosti. Historici se zaměřují na analýzu systému vazalství, nevolnictví a vlastnictví půdy a na roli náboženství a církve v tomto období. Feudální škola zdůrazňuje vliv feudálního systému na formování státnosti a práva jako základních prvků středověké společnosti.
Kromě feudální školy existují i další přístupy ke studiu středověkých událostí. Například annalistická škola se dlouhodobě zaměřuje na studium důležitých událostí a jejich důsledků. Annalisté zastávají názor, že historii je třeba považovat za kontinuální proces, nikoli za jednotlivé epizody a události. Tento přístup umožňuje hlubší a systémovější pochopení příčin a výsledků událostí středověku.
Každá škola historiografie má svá specifika v přístupu ke studiu středověké éry a své představy o hlavních událostech a trendech. Všechny jsou však zaměřeny na dosažení maximální objektivity a hloubkového porozumění minulosti, aby neustále zlepšovaly náš obraz o světě a jeho historickém vývoji.
První práce historiků středověku
Studium historie středověku bylo předmětem zájmu výzkumníků již od počátku tohoto období. Některé z prvních prací o historii středověku byly kroniky a kroniky vytvořené mnichy a dalšími duchovními osobami. Tyto práce zaznamenávaly především události a fakta související s činností církve.
Jedním z nejznámějších příkladů takového díla je "příběh dočasných let" - kronika vytvořená mnichem Nestorem v Kyjevě v 11.století. Tato práce popisuje historické události spojené s formováním a rozvojem starověkého ruského státu.
Následně, s příchodem univerzit a založením historických fakult, se začínají objevovat práce, které již stanovují akademické cíle a uplatňují vědecké metody historické analýzy. Historici té doby, jako jsou Wilhelmus Tirrel, Jean d ' Avenel a Roger Bacon, začínají organizovat historické události a procesy a používají primární zdroje k potvrzení svých závěrů.
Jedním z nejvýznamnějších historiků středověku je Edward Gibbon, autor slavné práce "o historii a úpadku římské říše". Gibbon ve své práci zkoumal a analyzoval příčiny pádu Římské říše a významně přispěl k rozvoji historického myšlení.
Přestože práce historiků středověku často obsahovaly omezené a zkreslené informace, měly obrovský vliv na vývoj historické vědy a periodizaci středověkých dějin.