Hypotéza unášení pevnin - úžasný a skutečně revoluční vědecký objev, který změnil naši představu o formování a distribuci kontinentů na planetě Zemi. Dříve lidé věřili, že pevniny mají statickou polohu v oceánu a udržují si svůj tvar a polohu miliony let. Díky práci slavného geologa Alfreda Wegenera jsme se však dozvěděli, že pevniny se ve skutečnosti pohybují a mění své polohy v geologických časových měřítcích.
Hypotéza unášení pevnin je založena na výzkumu geologických dat, jako jsou horské řetězce, fossilie, geologické sedimenty a magnetické pole Země. Wegener navrhl, že všechny pevniny byly dříve spolu, v jediném kontinentu, který nazval Pangea. V důsledku různých faktorů, jako jsou najímací síly, Wegener tvrdil, že Pangea se roztříštila a pevniny se začaly pohybovat po zemském povrchu a rozšiřovaly se nebo se smršťovaly až do jejich současné polohy.
Navzdory mnoha důkazům nebyla hypotéza unášení pevnin široce přijímána ve své počáteční fázi. Wegenerovi se nepodařilo poskytnout trvalý fyzikální model vysvětlující mechanismy pohybu kontinentů. V polovině dvacátého století, s nástupem moderních technologií a vývojem nových konceptů v geologii, se však Wegenerova hypotéza začala výrazně posilovat a později se změnila v teorii deskové tektoniky.
Co je hypotéza unášení pevnin?
Myšlenku unášení pevnin poprvé navrhl německý geofyzik a meteorolog Alfred Wegener na počátku 20.století. Všiml si, že kontinenty Afrika a Jižní Amerika mají velmi podobné obrysy, které by bylo možné spojit do jedné jediné mapy. Kromě toho Alfred Wegener upozornil na shody v geologické struktuře fosilií na těchto kontinentech a také na umístění stop ledovcové pokrývky.
Podle hypotézy unášení pevnin se zemský povrch skládá z několika desek, které plavou na plastické vrstvě pláště. Tyto desky se pohybují pod vlivem konvekce pláště, což vede k pohybu kontinentů. Rychlost unášení pevnin se pohybuje kolem několika centimetrů za rok.
Hypotéza unášení pevnin sloužila jako základ pro vývoj moderní teorie deskové tektoniky, která vysvětluje nejen pohyb kontinentů, ale i další geologické procesy, jako je tvorba horských systémů, sopečná aktivita a zemětřesení.
Historie a původ hypotézy
Hypotézu kontinentálního driftu, známou také jako kontinentální drift, navrhl na počátku 20.století německý geolog a meteorolog Alfred Wegener. Poprvé předložil myšlenku, že moderní kontinenty v minulosti vytvořily jedinou superkontinentální formaci, která se postupem času rozdělila a přesunula na zemský povrch.
Wegener založil svou hypotézu na pozorováních podobnosti forem a struktur různých kontinentů, které se nacházejí na různých kontinentech zeměkoule. Poznamenal, že pobřežní obrysy Afriky a Jižní Ameriky se zvláštně spojují a jejich geologické struktury jsou podstatně podobné.
Wegener však nebyl schopen nabídnout mechanismus vysvětlující pohyb kontinentů. Jeho myšlenka byla vědeckou komunitou málo uznávána a nevyvolala široký zájem.
Pozdější práce v paleomagnetismu, seismologii a tektonice umožnily nashromáždit dostatek údajů, které potvrdily wegenerovu hypotézu. Na počátku 60.let, vyvinutý americkým geofyzikem Harrym Hessem a kanadským geofyzikem Robertem Dietermorem, získala hypotéza klidu srážejících se a klouzajících kontinentů široké uznání a vytvořila základ pro moderní teorii deskové tektoniky.
- Wegener jako první předložil myšlenku unášení pevnin na základě podobnosti pobřežních forem a geologické struktury různých kontinentů.
- Další studie v oblasti paleomagnetismu, seismologie a tektoniky umožnily potvrdit hypotézu.
- Moderní teorie deskové tektoniky se opírá o hypotézu unášení pevnin, kterou vyvinuli Hess a Dietermore.
Hlavní předpoklady hypotézy
Hypotéza unášení pevnin, kterou navrhl německý geolog a meteorolog Alfred Wegener na počátku 20. století, je založena na následujících důležitých předpokladech:
- Existence kontinentálních a oceánských desek-obřích hustých litosférických bloků, na kterých se nacházejí pevniny a oceány.
- Přítomnost hranic mezi kontinentálními a oceánskými deskami, které se nazývají plošiny nebo šelfy.
- Schopnost desek pohybovat se navzájem. Wegener navrhl myšlenku horizontálního pohybu desek, což má za následek, že se kontinenty mohou přiblížit nebo cestovat.
- Důkazy podobnosti fauny a flóry, stejně jako geologické struktury a typy hornin mezi moderními kontinenty. Wegener například poukázal na podobnost flóry a fauny mezi Jižní Amerikou a Afrikou.
- Sledování pohybu kontinentů v moderní době. Wegener poznamenal, že některé kontinenty, jako je Afrika a Jižní Amerika, tedy směr pohybu, se navzájem posouvají.
Tyto předpoklady byly potvrzeny s příchodem nových vědeckých metod a moderních technologií, jako je seismická tomografie a satelitní geodézie. Dnes je hypotéza unášení pevnin přijata ve vědecké komunitě a je základem pro pochopení geodynamiky země.
Důkazy a rozpory
Kromě toho existují geologické důkazy, jako je shoda umístění kontinentů na starověkých paleografických mapách a podobnost geologických formací, jejichž stáří lze určit metodami radiometrického datování. Jedním z jasných příkladů je shoda horských systémů, jako je Apalačsko a Apalačsko v Maroku, na paleografické mapě země před rozdělením kontinentů.
Existují však i určité rozpory, které nejsou zcela vysvětleny hypotézou unášení pevnin. Hypotéza například nevysvětluje vznik Himálajských hor při kontaktu Indického a euroasijského kontinentu. Navíc není jasné, jakým způsobem dochází k pohybu kůry a co způsobuje pohyb pevnin.
Současný stav hypotézy
Hypotéza unášení pevnin, kterou předložil Alfred Wegener na počátku 20.století, byla jedním z prvních pokusů vysvětlit relativní uspořádání pevnin na Zemi. Wegener navrhl myšlenku, že kontinenty se skutečně pohybují a že byly v minulosti sloučeny do jednoho kontinentu zvaného Pangea.
Ne okamžitě byla hypotéza unášení pevnin přijata vědeckou komunitou, protože neexistoval dostatek důkazů, které by tuto teorii potvrdily. V následujících desetiletích se však nashromáždilo množství empirického materiálu, který potvrdil základní principy hypotézy unášení pevnin.
Jedním z klíčových důkazů hypotézy byla shoda obrysů pobřeží a také rozdělení horských řetězců na dvě strany Atlantského oceánu. Toto pozorování umožnilo pochopit, že v minulosti byly břehy spojeny a že došlo k horizontálnímu pohybu pevnin.
Moderní studie podporují myšlenku, že kontinenty se stále pohybují. Díky vývoji technologií a nástupu moderních metod měření můžeme sledovat rychlost a směr pohybu pevnin. Například použití satelitní navigace umožňuje přesné měření pohybu pevnin a rychlosti jejich pohybu.
I když hypotéza unášení pevnin našla široké uznání ve vědecké komunitě, stále není vysvětlením, které by plně vyhovovalo všem detailům procesu pohybu pevnin. V současné době existují další hypotézy a teorie, které vysvětlují tyto procesy přesněji a podrobněji.