Stockholmský syndrom je psychický stav, kdy oběť rozvíjí sympatie, náklonnost a dokonce i lásku ke svému únosci nebo utlačovateli. Tento fenomén byl pojmenován po jednom z nejslavnějších zločinů v historii - bankovní loupeži ve Stockholmu.
V roce 1973 skupina zločinců pronikla do banky a vzala několik zaměstnanců jako rukojmí. Namísto boje za svou svobodu začali rukojmí spolupracovat s únosci, vyprávět jim o bezpečnostním schématu a dokonce jim otevřít trezory. Po propuštění rukojmích odmítli spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a vyjádřili přání zůstat u svých únosců.
Stockholmský syndrom vyvolává mnoho otázek a vyvolává zájem psychologů, výzkumníků a veřejnosti. Proč lidé v tak extrémní situaci začínají cítit náklonnost ke svým únoscům? Jaké mechanismy a procesy probíhají v mozku oběti, aby vysvětlily takové podivné chování?
Co je Stockholmský syndrom?
Syndrom dostal své jméno v důsledku incidentu, ke kterému došlo v roce 1973 ve Stockholmu, kdy bankrotující Yann Erik Olsson vzal několik lidí na pět dní jako rukojmí. Během vyjednávání s policií začali rukojmí pociťovat sympatie a dokonce bránit své únosce.
Stockholmský syndrom je vysvětlen několika faktory. Za prvé, oběť je v situaci, která v ní vyvolává úzkost a strach o svůj život, což může vést k pocitu bezmoci a zoufalství. V takové situaci se všechny živé bytosti snaží najít cestu ven a způsoby, jak si zachránit život.
Za druhé, únosce ukazuje vnější benevolenci a péči o oběť a vytváří iluzi sympatií a podpory. Postupně se oběť začne spoléhat na únosce a jeho rozhodnutí, ztratí představu o normálnosti a vytvoří si určitou závislost.
A konečně, Stockholmský syndrom může být posílen izolací oběti od vnějšího světa, když nemá možnost získat informace o aktuální situaci nebo navázat kontakt s jinými lidmi. To vytváří podmínky pro formování nové reality, která se stává základem náklonnosti oběti k únosci.
Je důležité si uvědomit, že Stockholmský syndrom není normální reakce, ale psychologický mechanismus přežití, který se může objevit v extrémních podmínkách. Syndrom však není univerzální a neprojevuje se u všech obětí únosu.
Definice a hlavní rysy Stockholmského syndromu
Stockholmský syndrom získal své jméno díky rukojmím, kteří během bankovní loupeže ve Stockholmu v roce 1973 v sobě rozvinuli komplex podivných a nečekaných emocionálních reakcí. Místo nenávisti a obviňování svých únosců se k nim rukojmí začali citově a vcítit do jejich osudu.
Stockholmský syndrom je psychický stav, který se vyskytuje u rukojmích, obětí násilí nebo lidí, kteří byli systematicky a dlouhodobě ovládáni a kontrolováni. Osoba, která je v tomto stavu, začíná pociťovat pozitivní emoce a sympatie k těm, kteří se k němu násilně nebo krutě chovají.
Hlavní rysy Stockholmského syndromu jsou:
- Emocionální spojení se svými násilníky nebo únosci.
- Snaha vcítit se a chránit své pachatele.
- Popírání nebo zkreslování toho, co se stalo, a ospravedlňování chování pachatelů.
- Pocit vlastní odpovědnosti za situaci a potřeba pomoci pachatelům.
- Strach nebo neschopnost opustit situaci nebo komunikovat s násilníky.
- Pocit viny nebo hanby vůči vlastním negativním nebo nenávistným pocitům vůči pachatelům.
Stockholmský syndrom vyvolává smíšené emocionální reakce a vede k vytváření neobvyklých spojení mezi obětí a násilníkem. Tento psychologický jev ukazuje, jak moc mohou být vazby a vztahy člověka zkresleny, když je vystaven násilí a kontrole.
Jak vzniká Stockholmský syndrom?
Stockholmský syndrom vzniká v důsledku několika faktorů, které společně ovlivňují psychiku oběti. Jedním z hlavních důvodů je dlouhodobé hledání v situaci, kdy je oběť zcela závislá na svém únosci. Tento faktor vytváří ve vztahu nerovnováhu a činí oběť zranitelnější.
Dalším faktorem, který přispívá ke vzniku Stockholmského syndromu, je neustálé vnímání hrozby ze strany únosce. Neustálý pobyt v napjatém prostředí a neustále trpící stav pod zvýšeným tlakem může oběť začít hledat způsoby, jak tuto hrozbu zmírnit.
Jedním z faktorů je také nedostatek možnosti útěku nebo pomoci od vnějších osob.oběť se cítí osamělá a odcizená od okolního světa, což může vést k nalezení empatie a sympatií u svého únosce.
Je důležité poznamenat, že Stockholmský syndrom se ne vždy vyvíjí u všech obětí podobných situací. Někteří lidé se s takovými stresovými situacemi snadno vyrovnávají a nejsou ovlivněni agresorem. V řadě případů se však Stockholmský syndrom může objevit a vést k dlouhodobým následkům pro oběť.
Proces tvorby syndromu a jeho psychologické mechanismy
Proces vzniku Stockholmského syndromu je založen na několika psychologických mechanismech:
- Trauma a bezmoc: V počáteční fázi únos nebo rukojmí vyvolávají v oběti pocit strachu, bezmoci a zranitelnosti. Chápe, že je zcela závislá na svém únosci a nemá kontrolu nad svou situací.
- Odpovědi únosce: Důležitou roli hrají odpovědi únosce na žádosti nebo potřeby oběti. Pokud se únosce snaží zajistit pohodlí nebo bezpečnost, může to oběti způsobit náklonnost a vděčnost k němu.
- Izolace a skrývání: Únosce často izoluje oběť od vnějšího světa a zbavuje ji možnosti získat podporu a pomoc. To přispívá k rozvoji emocionální závislosti na únosci.
- Prožívání normalizované situace: V rámci situace rukojmí se oběť postupně přizpůsobuje novým podmínkám a začíná je považovat za normální. Přijímá rámce stanovené únoscem a vnímá jeho životní styl jako běžný.
- Empatie a ochrana: V řadě případů oběti začnou s únoscem soucítit a ospravedlňovat ho tím, že ho vnímají jako oběť okolností nebo nespravedlnosti. Mohou dokonce vystupovat na jeho obranu před policií nebo jinými lidmi.
- Hrozby a násilí: Únosce, vědom si závislosti oběti, může použít hrozby a násilí k udržení kontroly a vlivu. To vytváří u oběti strach a stimuluje náklonnost k únosci.
V důsledku těchto psychologických mechanismů začíná oběť Stockholmského syndromu prožívat smíšené a protichůdné emoce, včetně strachu, náklonnosti a vděčnosti vůči svému únosci.
Pochopení procesu vzniku Stockholmského syndromu je důležité pro psychology a odborníky pracující s oběťmi únosu nebo rukojmích. To jim umožňuje poskytovat adekvátní pomoc a podporu a poskytovat vhodná doporučení k překonání syndromu a zotavení z traumatických zkušeností.