Skleníky jsou stavby vytvořené člověkem, aby vytvořily optimální podmínky pro růst rostlin. Jejich historie je však již několik tisíc let stará. Pravděpodobně se první skleníky objevily ve starověkém Egyptě kolem patnáctého století před naším letopočtem.
Původně se skleníky používaly k pěstování rostlin, které v tomto klimatu nemohly růst. Jejich vytvoření vyžadovalo znalosti, jak správně udržovat teplotu, vlhkost a osvětlení. Ve starověku byly skleníky vyrobeny z rámu, který byl pokryt průhlednými materiály, jako je tkanina nebo sklo.
Koncept skleníků se však začal široce uplatňovat až v 18.století, během vědecko-technické revoluce. Spojené království se stalo lídrem ve výzkumu a používání skleníků a vyvíjelo nové metody a materiály pro vytváření účinných skleníkových systémů.
Vznik skleníkového efektu: vzdálená minulost
Historie skleníků začíná dlouho před naším letopočtem, v době Předkembry, kdy byla země ve stavu silné evoluce. Již tehdy probíhal aktivní proces uvolňování skleníkových plynů, jako je oxid uhličitý a metan, v důsledku vypouštění velkého množství rostlinných zbytků a vulkanické aktivity do atmosféry.
V té době měl skleníkový efekt důležitou funkci pro planetu: díky němu byla země zahřátá natolik, že byla zajištěna životně důležitá činnost obrovského množství organismů. Tyto změny však byly přirozené a probíhaly po velmi dlouhou dobu.
Moderní pojem "skleníkový efekt" formuloval na konci 19.století švédský vědec Svante Arrhenius. Navrhl teorii, že zvýšení koncentrace skleníkových plynů v atmosféře může způsobit zvýšení přirozeného skleníkového efektu a vést ke globálnímu oteplování. Tato myšlenka se stala základem pro další výzkum a vedla k vývoji konceptu globální změny klimatu.
Zdroje skleníkových plynů jsou v současné době mnohem rozmanitější než v předkembrii a jsou částečně spojeny s lidskou činností. Kvůli intenzivnímu využívání fosilních paliv, jako je ropa, plyn a uhlí, dochází ke zvýšení emisí oxidu uhličitého do atmosféry. To vede ke zvýšenému skleníkovému efektu a globálnímu oteplování, které má vážné důsledky pro klima a životní prostředí.
Klima v době prvních skleníkových efektů
V období prvních skleníkových efektů, které spadá do období druhohor, se klima na zemi výrazně lišilo od současného. Pak přišel čas globálního oteplování způsobeného nárůstem hladiny skleníkových plynů v atmosféře.
Teploty na planetě byly výrazně vyšší než nyní. V průměru se teplota vzduchu pohybovala kolem 10 stupňů Celsia nad současnými hodnotami. Skleníkový efekt se odrazil také v nárůstu teploty oceánů, které se zahřívaly na 5 až 6 stupňů nad současnými hodnotami.
V těchto podmínkách se na planetě dařilo zvířatům a rostlinám dobře přizpůsobeným teplým klimatickým podmínkám. Půda byla zvlhčena a šíření deštného pralesa se rozšířilo. Bylo zjištěno, že Doba ledová byla na Zemi občas nepřítomná.
První zmínky o skleníkovém efektu v historii
První zmínky o skleníkovém efektu lze nalézt ve vědeckých pracích z 19.století. V roce 1824 francouzský fyzik Jean-Baptiste Joseph Fourier poprvé navrhl přítomnost nějakého přirozeného mechanismu, který umožňuje zemi udržovat teplo potřebné k životu. Tento mechanismus označil za"tepelný efekt skleníků".
Dalším milníkem v historii skleníkového efektu byla studie irského fyzika Johna Tindala. V roce 1859 dokázal, že některé plyny mohou absorbovat a zadržovat teplo. Tindal zjistil, že skleníkový efekt je způsoben procesem absorpce infračerveného záření zemí a jeho latencí v atmosféře.
Pochopení role skleníkového efektu při změně klimatu se však ukázalo jako velmi obtížné. Až do poloviny 20.století vědci připouštěli, že zvýšení účinku mohou způsobit přirozené procesy, jako je změna aktivity slunce nebo vulkanická aktivita. Teprve ve druhé polovině 20.století se podařilo vytvořit přímou souvislost mezi emisemi skleníkových plynů a změnou klimatu.